nahac.cz - Peruánský naháč

Jak už z názvu vyplývá, Peruánský naháč je plemeno „nahé“, tedy neosrstěné. Ačkoli nazí psi (dále Čínský chocholatý pes a Mexický naháč) mohou být někým pokládáni za nepříliš atraktivní, ve skutečnosti mají oproti ostatním psům neskonalou výhodu. Mohou si je totiž pořídit i alergici, kteří už ztratili naději vlastnit nějakého psa (toto však platí pouze, pokud je alergie způsobována pouze chlupy a ne i odlupky kůže). Ale jedno je nesporné - ten, kdo naháče pozná blíž, toho většinou naprosto uchvátí a zůstane mu věrný navždy.

Historie plemene Peruánský naháč

Do dnešních dob se vedou spory o tom, odkud vlastně Peruánští naháči pocházejí. Existuje několik teorií, jak se dostali do Peru. Ačkoli není jejich původ zcela jasný, umělecké památky dokládají fakt, že jde o velmi staré plemeno. Lysí psi byli známi již 4 tisíce let před naším letopočtem! Existují archeologické nálezy, které dokazují, že se naháči vyskytovali již v době před Inky, to znamená kolem roku 300 př. n. l. až 1400 n. l. Byli zobrazeni na keramice a dokonce byli pohřbíváni se svými pány, aby je po smrti hlídali. Zajímavé je, že někteří psi byli v hrobech nalezli oblečeni, z čehož se dá usuzovat, že si jich lidé velmi vážili.  

Původně se Peruánskému naháči říkalo Orchidejový měsíční pes. Incké vyšší vrstvy totiž velmi obdivovaly orchideje. Pěstovaly je ve sklenících, kde se přes den zdržovali i jejich naháči, aby si svou ceněnou světlou pokožku nespálili na slunci. Ven byli pouštěni až večer, za svitu měsíce. Z těchto dvou skutečností byl vyvozen jejich název. Angličané si později název upravili na „Inca Orchid Moonflower Dog“, tedy Incký pes orchidejového měsíčního květu. 

Inkové trvali na tom, aby byli jejich psi čisté rasy. Jejich původně světlí psi se ale mísili s psy obyčejných lidí, a tak získali jejich potomci tmavé zabarvení a tím i odolnost vůči slunečnímu žáru.  

První standard plemene byl schválen v 70. letech 20. století, a to ještě jako Inca Orchid Moon Flower Dog . V roce 1987 bylo plemeno přejmenováno na Perro sin pelo del Peru - Peruánský naháč. U nás se první vrh naháčů podařil roku 1981. Z pěti štěňat se tři narodila neosrstěná a dostala tedy průkaz původu. 

Povaha a charakter plemene

Peruánští naháči jsou již od pohledu inteligentní, ušlechtilí, srdeční a bezproblémoví psi. Jsou bezmezně oddáni svému pánovi. K cizím lidem se naopak chovají nedůvěřivě a ponechávají si lehký odstup. Mají tišší povahu a štěkají pouze výjimečně. Přesto dokážou být i dobrými hlídači. Rádi si hrají a něžně se mazlí. Může se zdát, že jsou choulostiví, ale opak je pravdou. Jde o odolné plemeno. Naháči oplývají mrštností a dokáží běhat velkými rychlostmi. Není těžké rozeznat jejich pocity, protože díky chybějící srsti na obličeji mají srozumitelnou mimiku. 

Plemenný standard

Podle standardu FCI patří Peruánský naháč do skupiny 5. – Špicové a primitivní typy, sekce 6 – Primitivní typy. Zemí původu je Peru.  

Vzhled Peruánského naháče

Tito neobvyklí psi jsou elegantní a štíhlí, nesmějí působit hrubě a mohutně. Hlavním rysem je absence srsti. Pouze na hlavě, tlapkách, na konci ocasu a výjimečně na zádech mohou být malé řídké chomáčky barvy černé (u tmavých zvířat) až bílé (u světlých zvířat). 

Kůže na celém jejich těle má být hladká, jemná a příjemná na omak. Důležité je, aby byla elastická- jen kolem očí a na zbytku hlavy se může vyskytovat několik čar. Dále je velmi teplá, z čehož by se mohlo zdát, že mají naháči vyšší teplotu těla než ostatní plemena. Je však dokázáno, že vnitřní i vnější teplota je stejná jako u ostatních psů. Zdání je tedy vyvoláno tím, že teplo sálá rovnou přímo z kůže, zatímco u ostatních osrstěných plemen se teplo odvádí přes srst.  

Peruánští naháči mohou mít černé, černomodré, hnědé a břidlicově šedé zbarvení. Rovněž pak mohou mít barvu sloní šedi. Uznávají se psi jednobarevní i s růžovými skvrnami. Albinismus je považován za vadu. 

U zubů peruánských naháčů mohou chybět premoláry. Je to způsobeno tím, že lysost a chudozubost mají společný genetický základ. Zajímavé je, že celoosrstění jedinci netrpí problémem neúplného chrupu. 

Peruánský naháč má velmi pozorný a inteligentní výraz. Jeho oči jsou téměř ve tvaru mandle. Nesmí působit příliš vypoukle ani zapadle. Jejich barva může být různá - od žluté přes kaštanovou, až po černou, přednost se dává většinou tmavším barvám. Důležité však je, aby ladily s barvou kůže a aby měly obě stejnou barvu. Uši nesmějí být kupírované. Ocas má naháč nízko nasazený, dlouhý a vybíhá do tenké špičky. V klidu spadá obloukovitě dolů a na konci se mírně zahýbá směrem nahoru, někdy je vtažen pod břicho. Při vzrušení je zahnutý nad hřbetní linii. Na konci může být osrstěný, nikdy nesmí být kupírovaný. Paspárky se u peruánského naháče odstraňují. Tlapy jsou středně dlouhé a podobají se zaječím. Drápky jsou u černých psů černé a u světlých jsou v barvě kůže.  

Základní péče a specifika plemene

Peruánský naháč je plemeno, které se hodí pouze do bytu. V žádném případě by naháči neměli být umísťováni do kotce. Mají rádi sluníčko, a proto je dobré mazat je opalujícím krémem. Při delším pobytu na sluníčku je to přímo nezbytné. Je vhodné pořídit jim na zimu obleček, není však nutné oblékat je při každém venčení, ale pouze při velkých mrazech.  

Přestože se může zdát, že jsou peruánští naháči náchylní na škrábance a poranění, není to úplná pravda. Nejsou sice chráněni srstí, ale jejich pokožka je pružná a odolná. Dokáže se rychle regenerovat a případná poranění se dobře a rychle hojí. Peruáni nejsou zdravotně náchylní a nemívají žádná geneticky podmíněná onemocnění jako některá jiná plemena. 

Co se týče potravy, peruáni nejsou vybíraví. Milují i všechny druhy ovoce včetně exotického a mají rádi čerstvou syrovou zeleninu. Nepohrdnou psími sušenkami nebo žvýkacími kostmi. Je známo, že v zimě a za chladného počasí vyžadují naháči větší množství krmení než obvykle, poněvadž potřebují získat více energie pro své „vytápění“.  

Naháčům všech plemen rostou drápy abnormálně rychle. Proto se musí stříhat často, a to minimálně každý měsíc. Nemělo by se zapomínat na paspárky (pokud je pes má).

Uši peruánského naháče by měly být řádně vztyčené, a tak je vyžadována speciální péče. Pokud v dospělosti nestojí, není to považováno za vadu psa, ale za nedostatečnou starostlivost majitele. Začíná se zhruba už od 2. měsíce života štěněte. Uši se mohou obvázat lepící páskou s jemným lepidlem (vhodná je například páska na popáleniny) a spojit nití, aby boltce držely v žádaném postavení. Páska psovi nijak neuškodí a ani její šetrné sejmutí mu nemůže způsobit poranění. Existují i podložky speciálně vyráběné podle tvaru ucha. Jediným problémem může být snad to, že si bude pes tyto pomůcky stahovat. 

Další zajímavosti

Lysost je z pohledu genetiky spontánní mutace. Mohou se narodit i osrstěná štěňata, ale standard uznává pouze holou variantu. Dříve se štěňata osrstěné varianty utrácela. V Americe se proto standard doplnil o pasáže, které se týkají osrstění, uší a chrupu, a tak se nyní mohou už i tyto variety předvádět na výstavách. V Evropě je situace poněkud jiná. Není příliš nadějí na to, aby se zásadně změnily standardy FCI. V České republice se v roce 1995 rozhodlo, že se osrstěné variety Peruánských naháčů nebudou utrácet. Budou se zapisovat do plemenné knihy včetně poznámky, že pes neodpovídá standardu FCI v oblasti osrstění.